Umenie fotograficky vidieť, alebo kedy začína fotografia byť umením.

Prevedenie reality do nášho obrazového fotografického vnímania, to chce mať k tomu určité vrodené nadanie, fantáziu a predstavivosť. Základnou podmienkou tohoto je dokonalé ovládanie fotografickej techniky, ovládanie fotografovania a jej fotografických pracovných postupov, ktoré uplatňujeme pri tvorbe premeny reálií do našich predstav. Ak chceme byť skutočnými majstrami fotografie, musí sa fotografia zakoreniť do našich myšlienok a stať sa nám takmer všetkým. Keď začneme svet vnímať inak, než ako nemennú realitu a začneme vnímať viacej tvary, línie, farbu, svetlo, atmosféru danej situácie, hľadať ten najvhodnejší uhol záberu a začneme jednotlivé prvky, napr. domov, predmetov, prírodných scenérii, osôb, atď., ukladať do určitých kompozičných útvarov, vtedy nastáva tá premena, že začneme vnímať svet fotografickým okom-fotografickým videním. Táto premena prebieha u každého autora inak, iným spôsobom, ktorý potom predkladá divákovi svoje vlastné videnie reálneho sveta. Cesta k tomuto než začneme pretvárať realitu do zrozumiteľnej realizácii obrazu týmto videním trvá dlho. Samotný technický proces, je už len dokonale zvládnuté remeslo, ktoré sa dokáže naučiť takmer každý majiteľ fotoaparátu. Táto schopnosť fotografický vidieť, vyčleňuje dovolenkového fotografa od vynikajúceho fotografa, bez ohľadu na to, či je amatér, alebo profesionál.

Toto je súhrn mojich praktických životných poznatkov a aj prečítaných článkov aj od iných autorov.

bado_kamenac_

Blažej Vittek

IN: Souček, Ludvík: Cesty k moderní fotografii. Praha, Orbis, 1966, s. 127 – 134.

Zamyšlení

Základní devítiletku fotografie máte tedy za sebou. Poznali jste mnoho z techniky fotografie i některé estetické zásady, takže můžete – třeba tomu i nevěříte – vyhrávat soutěže a uplatňovat se v tisku. Valná část fotografů nezná více. Přesto však jsme teprve na samém počátku, lépe řečeno nedaleko od startu cesty za moderní fotografií. Otázky jak a co nepovažujeme, jak víte, za podstatné. Ústřední otázkou moderní fotografie a moderního umění vůbec je osudná otázka proč.

Proč vytvořit to nebo ono dílo. Proč maluji, sochařím, proč píši romány? Proč fotografuji?

Otázka proč může být s určitou nepřesností přeložena i trochu jinak: pro koho? Pro koho fotografuji?

Fotografuji jen pro sebe a pro rodinu? Takovou fotografii provozuje 99% majitelů fotografických přístrojů. Přísnější a zatrpklejší kritikové tomu znechuceně říkají libůstka, méně přísní, mezi něž patřím i já, lidová tvořivost. Fotografujete pro rodinné album, pro své potěšení, pro zachycení obzvláště hezkých chvilek života.

Jednoho dne však libůstka počne nepozorovaně přerůstat v něco jiného, vyššího. Fotograf už nehodlá trávit dlouhé hodiny při zvětšovacím přístroji jen pro osobní potěšení. Přeje si, aby se jeho snímky staly obecnějším majetkem, aby rozšířily působnost z úzkého okruhu dvou nebo tří lidí na okruh širší, zaujímající nejprve rodinné přátelé, pak členy fotografického kroužku, spoluzaměstnance a konečně i veřejnost.

S novou odpovědí na otázku proč příchází (nebo by přijít měl) i diametrálně odlišný, nový přístup k věci. To, co bylo možné přehlédnout a omluvit včera, není možné přehlédnout a omluvit dnes. Odkoukané originality vyvolávající bouři údivu, nadšení a uznání v kruhu laiků, nelze dost dobře uplatnit v zasvěcenější společnosti.

Fotograf amatér se teď ocitá před branou, kterou může, ale nemusí projít. Nemusí jí procházet, jestliže mu postačí skromná fotografie pro domácí potřebu, nemusí jí procházet, jestliže se (právem) obává úsilí, námahy, nezbytného studia a nevyhnutelných neúspěchů. Ale toliko za touto branou se prostírá oblast, skutečné moderní fotografie. Tato kniha je psána pro ty, kdo projít chtějí.

Jaký je klíč, který ji otevírá? Opět se dopustím kacířství: nejsou to celé hromady fotografických příruček, receptářů a technických slovníků. Cesta k moderní fotografii vede stopou kulturní revoluce, která pod hegemonií poezie nese s sebou všechna umění výtvarná, hudební i slovesná, zkrátka vše, co náš život prohlubuje, obohacuje a zkrášluje. Fotograf, jenž ustrne na řemeslné dokonalosti a technické zdatnosti, může snad uspět na klubových, snad dokonce i širších výstavách, může sklízet uznání a vzbuzovat obdiv. Nikdy však neukáže cestu dál, nikdy nevytvoŕí skutečné dílo. A jen skutečné dílo se stává mezníkem fotografie. Jeho zásluhy se pak, retrospektivně vzato, scvrkávají na velmi skromnou a maličkou nulu. Rozvinutí schopnosti fotografa je otázkou rozvinutí osobní kultury. Pochopení současnosti, která se obráží v básních, v hudbě i ve výtvarných dílech, v pozorném sledování pulzu poezie a ve všech aktivitách, jimiž proniká.

Je to, věřte, někdy smutný pohled. Sejde-li se několik malířů – mluvím z vlastní zkušenosti – nebaví se nikdy o štěcích, o barvách a o šepsování plátna. Hádají se o uméleckém pocitu světa, o té či oné výstavě, jízlivě kritizují nepřítomné kolegy, zkrátka vedou si zrovna tak jako malíři od dob Murgerovy a Nadarovy bohémy. Sejde-li se několik fotografů – a opět mluvím z vlastní zkušenosti – dojde řeč většinou na zázračné vývojky, špatnou kvalitu papírů a charakteristiky objektivů…

To není dobré vysvědčení pro dnešní generaci fotografů. Věrím, že nastupující generace, která se trepve vydává na cestu za moderní fotografií, bude moudřejší. Že si spíše uvědomí nepodstatnost fotografické techniky, která se automatizací stává pomalu samořejmostí a ve vrcholných soutěžích nezbytností, ať už dosaženou jakýmikoli prostředky. Věřím a doufám, že přestanete uctívat zázračné objektivy i zázračné vývojky, zázračné papíry i zázračné elektronické blesky. Nic takového neexistuje a nebude existovat, i když fotografická technika se zjednoduší v několikasvteřinový mechanický proces, když místo fotografie na citlivé vrstvy stŕíbrných solí budeme fotografovat na polovodičové desky nebo cokoli jiného. Tím spíše bude záležet na člověku za fotografickým přístrojem, na jeho mozku, oku, srdci.

Tím, co bylo řečeno, není ovšem zodpovězena ústřední otázka, proč fotografovat a proč vycházet z příjemného a pohodlného okruhu rodinné fotografie na namáhavé, nevýnosné (to zdůrazňuji!) a riskantní cesty fotografie širšího společenského významu. K čemu a kam?

Nejčastějším směrem fotografa-amatéra bývají výstavy a soutěže, ať již v malém rybníčku závodního fotografického kroužku , nebo v rámci okresních, krajských, ba dokonce celostátních a zahraničních soutěží.

Není to špatná škola. Soutěže naučí sebekázni a odejmou značnou část chorobného sebevědomí, kterým většina fotografů amatérů přímo hýří. Alespoň trochu slušná výstavná jury je především povinna vyřadit všechny plagiáty a napodobeniny. Nevěřili byste, kolik replik Dos Santosových Furií , rozmazaných snímků jedoucího rychlíku, jsem zabíjel v nejrůznějších klubovních, okresních, krajských i celostátních soutěžích několik měsíců poté, kdy autor Furie obdržel nejvyšší cenu v celosvětové soutěži… Soutěže a výstavy jsou i prověrkou techniky, ačkoli právě ta by zde už neměla hrát úlohu. Neodstatečná sebekritika fotografů však přesto přináší porotám celé hromady snímků šedivých, technicky nedokonalých, zkrátka vhodných jen pro koš na papíry.

Chcete-li se zúčastnit fotografické výstavy nebo soutěže, rozvažujte. Jsou vaše snímky opravdu přínosem pro fotografii? Jsou zajímavé pro tisíce diváků, nebo jen pro vás a vaši rodinu? Jsou technicky tak dokonalé, jak jen umožňuje stav moderní techniky, bez výmluv na formát negativu, na kvalitu papírů a podobně? A poslední, hlavní otázka: co přinášejí vaše snímky společnosti?

Rozumějte mi, prosím. Nemusí to být přínos didaktický, nedje o monopolizaci pracovních snímků nebo, což je ještě horší představa, nových, nevídaných témat. Málokdo z nás může fotografovat velrybáře harpunujícího vorvaně nebo tygra zasaženého kulí ve skoku. Myslím na něco docela jiného, na navrtání nového okénka do světa emocionality a vnímavosti, kterého je možno dosáhnout i na syžetu neobyčejně prostém, jednoduchém, ale dosud nevytěženém.

Pokud vaše snímky tyto vlastnosti nemají, nesnažte se je vystavovat. Neříkám tím, že by ste se na výstavu nedostaly. Jsou i jury tolerantní nebo nedostatečně zasvěcené, ochotné vyznamenávat a k výstavám připouštět „objevy“ už dávno   známé a stokrát ohvízdané, plagiáty, repliky. Duch fotografie však dávno z těchto snímků vyvanul a na stěnách visí pouhé vysušené mumie bez významu a bez ceny.

Obzvláště dobrým počinkem publicity se mi zdají být malé výstavy, pořádané dnes stále častěji ve foyerech divadel a koncertních síní, v místnostech závodních klubů či na chodbách biografů. Tam nejste vázáni názory jury, což znamená sice větší míru volnosti, ale i zvýšenou sebekritickou zodpovědnost. Ostatně – vystavením podprůměrných výtvorů škodíte jen a jen sobě.

Výňatok s publikácie spracoval: Tomáš Vlček

Vittek Blažej

Vittek Blažej

Emeritný predseda a kronikár fotoklubu IRIS